Je toho ještě tolik, co musím přečíst...

Za těch sto let se nic nezměnilo:

Sedím a čekám, až vejde Leonard, mozek ještě stále uhání po kolejích, což mu znemožňuje číst. A přitom je toho tolik, co musím přečíst! Celé dílo pánů Jamese Joyce, Wyndhama Lewise, Ezry Pounda, abych je mohla srovnávat se souborným dílem Charlese Dickense a paní Gaskellové. Krom toho George Eliotovu a nakonec Hardyho.

(V. Woolfová: Deníky, 5. března 1919)

Máte rádi pohádky?

Pokud ano, tak se pěkně usaďte a čtěte:

DOVEDNÝ HOLKY

Jednou přišly do hodpody tři holky na noc, a jedna hrala na housle, druhá na kytaru a třetí na citeru. A vostaly tam přes noc. Večír, dyž se tam sešla společnost, tak prosily ty páni, dyž by jim dali dyškreci, že by zahraly. Na tak dyž přestaly hrát, jedna vzala tácek a šla vybírat, a vo ty peníze se všecky tři rozdělily.
A pak ta jedna povidá, jestli by si přáli vidět ňákej kumst, tak že by jim něco vokázala. No ty páni byli pro to, a připoujeděli ji, že zas něco dostane. Tak vona prosila šenkýřku, aby ji pučila jehlu, sedla si na bobek a skrz to jehelní ucho se vyčúrala, ani kapka podle neukápla. No tak ji ty páni každej ňákej krejcar za to dal.
Teď ta druhá ji to nepřála, že ji z toho nic nedala, tak povidá, že taky něco podařenýho umí. No a tak aby to proďála. Tak jednoho poslala na silnici, aby přines voblátkovej kámen, a kterej je hodně zavitej, a na ten voblátek čúrala, až z něj jsikry lítaly. No a ty páni se tomu zasmáli, že to jakživi neviděli tak prudce čúrat, a dali ji taky za to spropitný.
Teď ta třetí, aby nevostala bez vodměny, tak povidá, že taky něco podobnýho umí. Tak je vyvedla ven z hostince, postavila se na hlavu a čúrala do vejšky až přes tu hospodu. Na dyž přišli zpátky do sednice, tak daly hádat tem pánum, která proďála největší kumst, na tak ten jeden se vyznal, že jak von tomu rozumí, že proďála největší kumst ta, co čúrala skrz to ucho jehelní. No a tak vona mu to schválila, a vodeuzdala mu titul, dyž to uměl tak dobře posoudti, že ho můžou nazývat všechny ty páni, že to je pan sudipíča.

(J. Š. Kubín: Strakatý máslo)

Jediný vtip

Ano, patřím mezi lidi, kteří si nepamatují vtipy. Přesto mi jeden utkvěl v paměti a nosím ho tam už přes měsíc. Tak tedy...

Víte, proč má bobr placatý ocas?
.
.
.
Protože mu ho kouří kachna.

Někdy je to tak prosté

Je dobré mít své rituály. Tři roky po sobě navštěvuji vždy v létě Schielecentrum v Českém Krumlově. Tentokrát je tam středně velká retrospektiva Keitha Haringa. V hrubých obrysech jsem věděla, jak jeho tvorba vypadá, zdála se mi přitažlivá, moderní...

Velké, barevné plochy, čisté linie, často provokativní náměty, svébytný styl - to je to, co pozorovatele zaujme.

Místo vstupenky jsem dostala samolepku s Haringovým obrázkem nabádající k ochraně před AIDS:

Říkala jsem si, že vybrali vážně dost specifický motiv, ale množství kondomů a letáčků o ochraně před AIDS, které byly rozloženy ve výstavních sálech mezi Haringovými obrazy a grafikami už mi přišly nevkusné a myslela jsem si, že to kurátoři výstavy prostě přehánějí. Copak to je nějaká osvětová akce?!

Dnes jsem se dozvěděla, proč to všechno. Samozřejmě - je to logické, jasné, zřejmé, jednoduché.

.

.

Keith Haring zemřel v r. 1990 na AIDS.

Kino ano, rande ne

První schůzka v post-jiříovém období dopadla katastrofálně. Druhá pouze tragicky. Vláďa mě pozval do kina. Film jsem vybírala já, lístky platil on. (Ač emancipovaná, proč bych měla mužům ubírat těch několik málo jistot, které v životě mají?) To, že pan V. platil lístky bylo pozitivum číslo 1. Druhé a poslední byl výběr filmu: Faunův labyrint. Konverzace po kině se odehrávala stylem:

V. Nám teď opravují vchod

T. Hm.

V. Je od toho hrozný rámus a prach.

T. Hm.

V. Ty dělníci k nám přišli pro vodu.

T. Hm.

V. Myslim, že by to měli dělat jinak. Aby od toho ten prach a hluk nebyl.

T. Hm.

(Čtenář, který čeká pointu, čeká marně. Žádná nebyla.)

Avšak neubíhejme od důležitých věcí (film) k trivialitám (schůzka s V.) .

Faunův labyrint je ...

... nádherný. Zbožňuji ten záběr na kupu dětských botiček. Ty botičky tu zůstaly po dětech, které sežrala hrozná nestvůra...

Dodržování pohádkové motiviky i schémat (Ofélie si vezme zrnko hroznového vína, poruší zákaz, přesto za pomoci zázračné křídy vyvázne /samozřejmě že jen o chlup/) je pro diváka uklidňující, na druhé straně vyhrocené scény plné násilí a brutality odkazují k tomu, že film není určen věkové skupině pod 10 let, jak by se u "pohádkového příběhu" dalo očekávat. (Jistě - je tu ten rozpor mezi fantaskním, poměrně mírumilovným světem, kde se při dodržování pravidel nic hroznéhe nestane, a tvrdou, válečnou realitou, ale vysvětlujte to dítěti.)

Z vedlejší sedačky, kde dlel pan V., se neustále ozývalo: "No, to snad ne. Co to je za blbost. Ježišmarjá, to je kravina." Proto milá rada na závěr:

Dávejte si pozor, s kým chodíte do kina.

Nový začátek

Tak jsem začala. S novým štítem.