Viděla jsem dneska zajímavý film - Neurotypical, režisér je z Ashevillu, takže jsme měli privilegium autorského promítání a vůbec promítání, protože film ještě není (a bohužel možná ani nebude) v celostátní distribuci.
Naprosto fascinující nastavení zrcadla (ach, Vesničko) vnímání normality. Hýčkám si myšlenku, že jsem normalitu nikdy nepovažovalu za výhodu, nicméně jsem asi přeci jen příliš normální. Protože člověk s autismem vám řekne: nechci se bavit s lidmi na ulici, protože nevidím důvod. Nechápu, proč mě zdraví a proč se chtějí bavit o počasí. To nemyslí na nic jiného, jenom na počasí? Ať mě nechají na pokoji, já mám v hlavě zajímavější myšlenky než počasí.
Samozřejmě chápu, že taková malá debata o tom, jak to dneska krásně pálí, je v podstatě projevem socializace a šířeji asi i civilizace, ale musí to být nádherná svoboda nemít tendenci odpovídat i na pitomé otázky slušně a necítit nutnost zapojit se do přihlouplé diskuze o příliš teplém jaru.
Ne, nezávidím autistům, jen si myslím, že jsme někdy příliš svázaní pravidly. A na rozdíl od autistů to jsou pravidla, která nám vnutila (?) společnost, nevytvořili jsme si je my sami jako systém přežití.
A taky se ve filmu říká: "When people are normal they can act however they want, when they have "syndroms" everyone wants for them to improve to some point they are expected to act. But nobody wants "normal" people to do that. When "normal" people act badly, it is normal. When syndroms people act badly, it is their disease."
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat