Tobruk - hmm, pěkná kamera.
Křižník Potěmkin - zvolání "BRATŘI!" už nikdy nebude mít stejný význam.
Katyň - jak to Wajda dokáže, že umí stárnout s noblesou a nezesměšní své předcházející dílo?! Od něj by se měl učit Menzel i Jakubisko. Bála jsem se Katyně. Všichni říkali, že to bude hrozný, moc krve a tak. Ale Wajda zná řemeslo hodně dobře, od začátku si diváka pomalu připravuje, hrůza se odvíjí spíš v rovině psychologické (medializace katyňského případu, každá propaganda natočí film obhajující sama sebe a člověka prostě zamrazí, když v obou filmech vidí stejné záběry a stejné zdůvodnění toho, proč je vrahem někdo jiný /náckové/sověti přeci popravují zastřelením do temene/), aby úplným závěrem přimrazil diváka do sedadla. Prvních 100 minut filmu jsem si říkala: Hmm, ten je fakt dobrej, jiní by třeba film otevřeli samotnými popravami, nebo by je alespoň umístili do pomyslného zlatého řezu, za kterým by ještě následovala dohra v podobě zničených příbuzných a medializace lesního střílení. Ale Wajda to udělal jinak - začátek 2. sv. v., transporty neznámo kam, konec války, medializace Katyně, známe osudy postav a na úplný závěr rekonstrukce toho, jak to v lesíku nedaleko zastávky Gnězdovo vlastně bylo. Osvědčený postup, ale brilantně udělaný. Pak závěrečný chrámový mužský zpěv při temném plátně a titulky do naprostého ticha. Jak prosté. A jak geniální.
