Učitel seděl se zavřenýma očima, široce roztaženýma rukama svíral hranu stolu. "ano, ano," šeptal jako u vytržení, "konečně budu moci načít své kandované encyklopedie a slovníky, vysát všechnu sladkost jejich stránek, ocucávat je a žvýkat celé dlouhé hodiny ve své lenošce a snít přitom své sny o rozsvícených barevných televizorech, jež pomalu letí nad večerní loukou a na jejcihž obrazovkách krásná zvířata trýzní otce rodin, konečně se do mého bytu vrátí těžké dělostřelectvo, v lůně rostlin se zrodí skvělé nové hereze, jejichž pachutě budou připomínat dávné noční boršče v prosklených bufetech."
Děvčátko přistoupilo k učiteli blíž. "Nedělej si iluze," řeklo tvrdě. "Dělostřelci se nikdy nevrátí, budou studovat v hnijícím, neuvěřitelném Oxfordu skládek, kandované knihy budou zabaveny a pro slávu lesklých a krutých strojů naházeny z tribuny na ještěry, ti budou v té době ještě poslušně pochodovat ve čtyřstupech, ale zakrátko poté se spiknou s námi, malými děvčátky, a vysloví nahlas, co se po staletí tutlalo, totiž že psi nemají objektivní existenci."
Michal Ajvaz: Druhé město
