V knihovně jsem si půjčila CD s písněmi pro děti a objevila jsem tyhle klenoty.

Viděla jsem o víkendu Diktátora, většinou tady do velkých kin nechodím, takže mě docela pobavila reklama před filmem. Záběr na popcorn a láhev coca coly a pod tím velký slogan MOVIES ARE BETTER WITH POPCORN AND COCA COLA. Už jsme tak daleko, že se ani nesnaží vtlačit nám do hlavy nějaký příběh s poučením, že popcorn a coca cola dělá hezká těla/zapříčiní, že se Vám u dveří budou hromadit krásné žíznivé slečny/jsou původem Dalajlámovy svatosti. Trošku smutný, že si myslí, že A) jsme tak hloupí, B) jim už nestojíme za námahu vymyslet něco s nápadem (třebaže i o kreativnosti a zábavnosti všech předešlých nápadů lze s úspěchem diskutovat), C) nám řekli, že filmy jsou lepší s popcornem a coca colou těsně před "naším" filmem - jak máme asi stihnout vyběhnout před sál koupit požadované a nutné pochutiny?

Anne Lamott píše o psaní. A o tolik propírané a spisovateli neustále připomínané "potřebě a nutnosti psát". One writer I know tells me that he sits down every morning and says to himself nicely: "It´s not like you don´t have a choice, because you do - you can either write or kill yourself."

O normálnosti

Viděla jsem dneska zajímavý film - Neurotypical, režisér je z Ashevillu, takže jsme měli privilegium autorského promítání a vůbec promítání, protože film ještě není (a bohužel možná ani nebude) v celostátní distribuci.

Naprosto fascinující nastavení zrcadla (ach, Vesničko) vnímání normality. Hýčkám si myšlenku, že jsem normalitu nikdy nepovažovalu za výhodu, nicméně jsem asi přeci jen příliš normální. Protože člověk s autismem vám řekne: nechci se bavit s lidmi na ulici, protože nevidím důvod. Nechápu, proč mě zdraví a proč se chtějí bavit o počasí. To nemyslí na nic jiného, jenom na počasí? Ať mě nechají na pokoji, já mám v hlavě zajímavější myšlenky než počasí.

Samozřejmě chápu, že taková malá debata o tom, jak to dneska krásně pálí, je v podstatě projevem socializace a šířeji asi i civilizace, ale musí to být nádherná svoboda nemít tendenci odpovídat i na pitomé otázky slušně a necítit nutnost zapojit se do přihlouplé diskuze o příliš teplém jaru.

Ne, nezávidím autistům, jen si myslím, že jsme někdy příliš svázaní pravidly. A na rozdíl od autistů to jsou pravidla, která nám vnutila (?) společnost, nevytvořili jsme si je my sami jako systém přežití.

A taky se ve filmu říká: "When people are normal they can act however they want, when they have "syndroms" everyone wants for them to improve to some point they are expected to act. But nobody wants "normal" people to do that. When "normal" people act badly, it is normal. When syndroms people act badly, it is their disease."

Amen.

Návrat?

Původně jsem to chtěla dotáhnout na rok nepublikování na blogu. Ale vydržela jsem to jen 10 měsíců. Během té doby jsem chtěla psát o spoustě věcí, ale až damnyouautocorrect.com to dokázalo a porušilo mé brány mlčenlivosti.

Znalost anglického jazyka při čtení následujících sms výhodou.

FUJ

Konečně se Pipka dostane do novin a zrovna díky téhle vzdálené, nepovedené příbuzné.

http://www.novinky.cz/krimi/233614-pipka-23-vytahla-z-muzu-pres-seznamku-statisice-dostala-podminku.html

Zatím největší americká krize

Probíhá právě teď, a to kvůli angličtině. Tereza v angličtině je totiž k uzoufání nudná, nevtipná, mlčenlivá a hloupě se tvářící holčina (už opět) s černými vlasy.

PRO RÝPALY: Předcházející věta neznamená, že v češtině bych byla vždy zábavná, vtipná, hovorná a chytře se tvářící holčina.

Jen když narazíte na Američana, který čte Jáchyma Topola a zbožňuje ho a chtěli byste si o tom promluvit a nějak nevíte, jak Topolův styl v angličtině popsat, tak vám začne být smutno. A říkáte si, co tu děláte.

Teda vy asi ne, ale já jo.